Senioři jako sendvičová generace
hospicova_pece

Hospicová péče pomáhá zažívat lidskost a důstojnost do poslední chvíle života

Co je to paliativní a hospicová péče, kdy a jak ji využít.

Z podcastu o sendvičové generaci | Díl 5. 

Host: Regina Slámová

5. díl podcastu o sendvičové generaci: hospicová péče

MUDr. Regina Slámová je lékařkou oboru paliativní medicíny, vedoucí Centra paliativní péče města Brna.

Když se řekne paliativní péče a zazní slovo hospic, tak je to téma, kterého se často lidé bojí. Vnímáte to také tak? A opravdu znamenají ta slova konec a bolest, nebo pod nimi vidíte i něco jiného? A je pravda, když se zjednodušeně někdy říká, že do hospice se chodí umřít?

Také to slýchávám. Ale já bych to řekla jinak. Do hospice se chodí, když může hospic zlepšit život, dokud to jde a ulevit při umírání. Když s ostatními, ať už pacienty nebo třeba kamarády, mluvím o tématu konce života, tak se nakonec dopracujeme k tomu, že se nebojíme smrti, ale bojíme se toho, co bude předtím, bojíme se umírání. A právě proto je hospic důležitý, protože poskytuje úlevnou léčbu a péči tak, abychom mohli do poslední chvíle zakoušet lidskou důstojnost. Ta lidská důstojnost je pro mě hodně individuální pojem. Každý ji vnímá jinak, ale co se týká péče, tak je dobré, když je celostní, komplexní a individualizovaná, což jsou hlavní pilíře hospicové péče. Jde nám o zlepšení života s nemocí a zlepšení umírání, abychom nemuseli pociťovat trápení, mohli s námi být naši blízcí a abychom ve zbytku života stihli to, co bychom si přáli.

Můžete nějak popsat, co znamená pojem paliativní péče?

Paliativní péče je trochu širší pojem, který pojmenovává péči a druhy léčby, které pomáhají zlepšit život s nevyléčitelnou nemocí. Zahrnuje často léčbu symptomatickou a podpůrnou. Někdy říkáme, že nejsme schopni vyléčit tu hlavní nemoc, ale můžeme tlumit příznaky, které přináší, a můžeme ulevit od potíží.

Jak dlouho je paliativní péče užitečná je individuální. Závisí to na hlavní diagnóze. U některých diagnóz je paliativní péče užitečné několik měsíců a třeba i několik let života. Takže není potřeba se jí bát, ale naopak využít její možnosti.

A jak jste se rozhodla věnovat se tomuto oboru? Mám totiž dojem, že většinou chce lékař vidět uzdraveného a spokojeného pacienta, ale to ve vašem případě není tak úplně možné. Co a nebo koho chcete vidět vy?

Už na městské interně, kde jsem pracovala po promoci, jsem viděla, kolik nemocí neumíme vyléčit. A jak se lidé vrací opakovaně do nemocnice, jak touží po tom, abychom jim rozuměli, abychom je nenechali samotné, byli s nimi, i když se jim život bortí a ta nemoc jim bere síly. Mně přišlo užitečné a potřebné, abychom s těmi lidmi ve zdravotnictví a sociálních službách zůstali.

A potom jsem v rámci praxe byla na plicním oddělení v Babicích nad Svitavou, to bylo v roce 1996, kde bylo první paliativní oddělení v České republice, které vedla paní profesorka Skříčková. Tam jsem poprvé uslyšela termín paliativní medicína a komplexní a individuální přístup paní profesorky mi dával velký smysl. Pochopila jsem, že lidé, kteří mají vážnou nevyléčitelnou nemoc, potřebují, abychom jim byli na blízku. Přinesli úlevné léky, pomáhali zvládat život s nemocí, aby rozuměli tomu, co se děje v jejich těle. A abychom jim někdy v rámci té podpůrné péče mohli prodloužit život.
Pacienti nám někdy děkují za to, že nejsou sami. A pečující jsou zase rádi, že mohli pro své blízké udělat všechno, co bylo v jejich silách.

Mohla byste ještě vysvětlit, co je to hospic?

Hospicová péče, nebo hospic, pomáhají ve chvíli, kdy se zdravotní stav hroutí a ubývá sil. A my bychom ty síly chtěli udržet co nejdéle, ale současně přibývají zdravotní obtíže. V tu dobu je užitečné, aby měl člověk přiměřeně dostupnou zdravotní péči. Není to o tom, že bychom řekli nemocnému, že už teď zůstane v posteli a je konec života. Ale snažíme se, aby mohl využít všechny své síly a všechen svůj potenciál, který má. Snažíme se mu nabídnout pomůcky, které zlepšují jeho soběstačnost, nebo aby měl pohodlnou postel, když je upoutaný na lůžko. Chceme, aby ten jeho život byl co nejaktivnější, abychom ulevovali od potíží, které ta nemoc přináší. Těch potíží může být hodně, ale s většinou si ta symptomatická péče umí poradit. Takže si umíme poradit s bolestmi, dušností, zažívacími potížemi, nespavostí, nechutenstvím apod.

V lůžkovém i domácím hospici je multidisciplinární tým, který zajišťuje tu komplexnost. Je v něm lékař, zdravotní sestra, sociální pracovník, fyzioterapeut, nutriční terapeut, duchovní a často i dobrovolníci. A ti všichni se snaží zlepšit kvalitu života a ulevit od potíží.

Pro koho všechno je hospicová péče určená?

Hospice nejsou jenom pro lidi staršího věku. Do jejich péče jsou přijímáni lidé, pokud jejich onemocnění dospěje do fáze, kdy je hodně obtěžuje na životě. Jsou to někdy i mladí lidé anebo děti a nejde jenom o onkologické diagnózy. Paliativní a hospicová péče může pomoc i v situaci chronických nemocí, které se komplikují a zhoršují. Například se může jednat o neurologické nemoci nebo onemocnění srdce, ledvin nebo demenci.

Domácí hospic je pro ty, kteří chtějí zůstat doma až do konce života. Naopak lůžkový hospic je pro ty nemocné, kteří nemají pečující rodinu. Není to tak, že by nejdřív byl domácí hospic a potom lůžkový. Tam je rozdíl v tom, že u domácího hospice musí být vždy nějaká pečující osoba. Člověk nemůže zůstat sám, a přitom být v péči domácího hospice.

hospicova_pece_2

 

V nemocnicích někdy existuje paliativní konsiliární tým, a jestli to správně chápu, tak je to ideální stav, jak by to mělo vypadat. Můžete o tom týmu říct něco víc?

Toto by byla ideální situace. Pacient, u kterého selhává cílená léčba, by se u svého ošetřujícího lékaře, nebo lékaře v nemocnici, dozvěděl, že by pro něj mohla být užitečná paliativní péče nebo péče hospicová. Mohl by o tom se svým lékařem mluvit a doptat se, co to znamená. U tohoto rozhovoru by mohla být i jeho rodina, protože paliativní péče není jen o podpoře člověka s nevyléčitelnou nemocí ale také o podpoře těch pečujících a blízkých.

Nejlepší případ je, když ošetřující lékař pozve jak nemocného, tak jeho rodinu, promluví si o té situaci, může požádat domácí hospic nebo ambulanci paliativní medicíny v regionu o spolupráci. A domluví se dál na tzv. plánu péče. Myslím si, že plán péče je hodně důležitý. Mluvíme nejen o tom, co nemůžeme, ale také o tom, co můžeme a co bude, na co se lze připravit dopředu, a potom to pro nás bude snažší. Plán péče je pro mě důležitý také proto, že ho tvořím společně s tím pacientem.

Mohla byste říct, proč Centrum paliativní péče v Brně, kde pracujete, vzniklo a jaká je jeho historie?

Mým oborem je interna, ale už se dvacet let věnuji paliativní medicíně. Nejdřív jsem pracovala v Brně v Hospici sv. Alžběty, a to jak v domácím, tak lůžkovém. Od února minulého roku pracuji v Centru paliativní péče Brno na poliklinice Zahradníkova. Centrum jsem založila se svými kolegy, a to díky podpoře Magistrátu města Brna, který se rozhodl, že je potřeba, aby byla dostatečná kapacita paliativní péče pro občany města Brna a blízkého okolí. Od května jsme zahájili provoz tří služeb – ambulance paliativní medicíny, paliativní poradny a městského domácího hospice.

A jaký je rozdíl mezi těmito službami?

Paliativní poradna je místo, kde získáme informace. Sociální pracovník nám poradí, jaké služby jsou dostupné. Můžeme si promluvit o tom, co člověk, o kterého pečujeme potřebuje. A budete vědět, co máte dělat, kdyby. Zároveň volají do poradny i lidé, kteří dlouhodobě o někoho pečují a neví si rady a nejsou si jisti, jestli dělají vše dobře.

Ambulance je pro pacienty ve fázi nemoci, kterou máme ještě jakž takž pod kontrolou. Ale současně stojí za to, abychom kontrolovali zdravotní stav a to, jaké má nemocný potíže a zareagovali včas různými podpůrnými léky nebo intervencemi.

Lékař ambulance může chodit i do domácnosti. Pokud pacient není schopný pohybu, tak za ním lékař a sestřička přijde domů a podle domluvy ta péče probíhá při pravidelných kontrolách nebo se může jednat jen o jedno konsiliární vyšetření. Někdy se nám stává, že do té ambulance nepřijde ten nemocný, ale zavolá jeho ošetřující lékař, že by potřeboval poradit. A potom ten lékař ambulance radí pouze tomu praktickému lékaři. Ale myslím si, že je důležité, aby se lékař dostal do toho domácího prostředí a mohl mluvit nejenom s tím nemocným, ale i s pečujícími. Protože je vhodné mluvit i o budoucí péči, aby si pečující mohli naplánovat další týdny a měsíce života.

Domácí hospic je služba 24 hodin 7 dní v týdnu. Rodina získává tzv. pohotovostní telefonní číslo, na které se kdykoli dovolá zdravotní sestře, která má možnost zavolat lékaři, poradit po telefonu anebo přijet za pacientem. Máme rozepsané pohotovostní služby. A máme také elektronickou dokumentaci, takže informace o zdravotním stavu nemocného máme vždy u sebe, a rodina se nemusí bát, když přijede jiný lékař nebo sestra.

Je vůbec možné tak náročnou péči poskytnout doma?

I když se horší zdravotní stav, tak je spousta výkonů, které můžeme zvládnout doma. Můžeme dát doma například infuzní léčbu, nemocní mohou mít koncentrátor kyslíku, proplachujeme hadičky nebo můžeme odpouštět i vodu z dutiny břišní. Chceme šetřit síly a energii nemocných, kteří bývají těžce mobilní a ambulantní péče je pro ně obtěžující. Našim cílem je to, abychom udělali doma co nejvíc.