Senioři jako sendvičová generace

Je to o neustálém balancování a hledání rovnováhy

Podcast o sendvičové generaci | Díl 1. 
Jak podporovat seniora, a přitom nezapomenout pečovat i sami o sebe

Host: Jitka Crhová

1. díl podcastu o sendvičové generaci

PhDr. Jitka Crhová se věnuje školení, poradenství, osobnímu rozvoji a sama patří do sendvičové generace.

Jak to teď máš? V jaké jsi situaci?

Já jsem normální ženská, mám tři dospělé děti, z nichž dvě už mají své rodiny a děti. Jsem v pozici sendviče, kdy už jsem také babičkou čtyř vnoučat. K tomu mám práci, manžela a 83letou maminku, která ode mě bydlí naštěstí jen dvě zastávky tramvají. A chci plnit všechny své role: roli manželky, matky, babičky a také roli dcery. 

Někdy je toho všeho hodně a ten tlak z obou stran je cítit. Je to ale tlak, do kterého se dostávám já sama. Jsou to nároky, které na sebe kladu, kdy si říkám, že chci být k dispozici jak generaci dětí a vnoučat, užívat si je a provázet je v jejich dětství, tak také mé mamince, které už ubývají síly. Moje maminka je ale ještě samostatná a nevyžaduje speciální péči. Ještě tři roky zpátky stále nabízela pomoc ona nám, jako rodině. Já sama vidím, že moje role je nyní v tom ji podporovat, povzbuzovat a držet ji psychicky.

Jak maminka vnímala to, že došlo k té změně, že se z pečující stala opečovávanou?

Tohle pro ni není vůbec jednoduchá věc. Je zvyklá, že se o vše postará sama, že si sama uvaří, uklidí, všechno si všude zařídí. A zatím to u ní funguje. Takže je pro ni velká výzva si to připustit a možná jedna z nejtěžších věcí si přiznat, že by měla v něčem přibrzdit a nechat si pomoc. 

A co pro tebe znamená být sendvičovou generací?

Já v tom vidím dvě roviny. Na jednu stranu je tam kus toho negativního, ale na druhou stranu také kus toho pozitivního. A je otázka, kam se to převáží. Jako negativní vnímám ten tlak z obou stran. Naopak za pozitivní považuji, že je sendvičová generace jakýmsi mostem. A to je pro mě krásný úkol – most ty generace propojuje. Například jsem to většinou já, kdo předává informace z jedné strany na druhou, kdo vypráví mé mamince, co se děje v rodině. Jsem ten, kdo přináší novinky a vtahuje ji do dění. A zase naopak vůči dětem a vnoučatům přináším to, co naše babička prožívá. 

Sendvičová generace je pro mě také neustálé balancování a hledání rovnováhy. Kam a ke které straně se přiklonit. Nedávno jsem mluvila s jednou známou a ta mi povídala o tom, že měla maminku, která byla v ústavu sociální péče mimo naše město, a zároveň měla vnoučata. Říkala mi, jak byla neustále pod tlakem. Na jednu stranu ji srdce táhlo za vnoučaty a chtěla s nimi trávit čas, a na stranu druhou se v ní pořád ozývalo, že nesmí zanedbávat svou mámu, že jí musí dát přednost a jet za ní. Trápily ji výčitky svědomí, jestli si může dovolit být s vnoučaty a dát jim v tu chvíli přednost.

Co považuješ za největší výzvu v tom být sendvičovou generací?

Pro mě je největší výzvou nezapomínat na sebe. Neztrácet se v péči o ty druhé. Znám spoustu lidí, pro které je jejich život neustálý běh. Sprintují, aby tu byli jak pro generaci rodičů, tak pro generaci dětí. A mě pak napadá, kde vlastně jsem já? Kdo na mě myslí? A kdo na mě bude myslet? Tady se mi vrací ta myšlenka, že to musím být já, kdo na sebe bude myslet, že to nemůžu čekat od někoho jiného. A občas se mi vybavuje takový ten obraz, když člověk letí v letadle a slyší pokyny, co dělat v případě ohrožení. Tam zaznívá pokyn: “Dejte nejprve dýchací masku sami sobě a potom teprve zachraňujte další lidi.” A myslím si, že takhle se na to musíme dívat i my sami v případě péče o druhé jakožto sendvičová generace. 

Takže ta tvoje výzva sendvičové generace je, aby vůbec začali pečovat sami o sebe?

Jednoznačně. Když se na toto s ostatními bavím, tak se mě ptají: “Ale jak?” 

A to je i moje otázka. Balancování – jak na to?

Já se o udržení rovnováhy zajímám dlouhodobě, a to nejen u sebe, ale také u druhých. A musím říct, že jsem během posledních let dospěla k přesvědčení, že nejzásadnější věc je dbát na to, abychom byli v rovnováze, abychom si nastavili rovnováhu čtyř nejdůležitějších oblastí, které každý z nás v životě máme. To znamená v první řadě rovnováhu práce, profesního života, dále rovnováhu celé sítě našich vztahů. Třetí oblastí jsem já, moje tělo, moje duše a moje zdraví. A čtvrtou je smysluplnost. Nejlépe, když ji vidíme ve všem, co děláme.

Pro hodně lidí může být složité najít tu svoji třetí oblast, to „Já“ – péči o sebe. Hodně lidí se cítí odtržených od svého života a nemají čas ani prostor věnovat se sami sobě. Ocitají se ve stresu, hrozí riziko, že vyhoří. Mohla bys poradit, jak se bránit tomu stresu?

Tohle není věc, na kterou by se dala dát jednoduchá odpověď prostřednictvím dvou, tří vět. Je potřeba se tomu začít věnovat více sofistikovaně, vědomě, udělat si na to čas a klid. Přemýšlet nad tím, jak to máme v životě nastaveno, jakým způsobem se sebou pracujeme. Doporučuji se například podívat na online workshopy, které jsme s Centrem pro rodinu a sociální péči připravili. 

blog_balancovani_rovnovaha

Pár tipů na závěr

Pokud bych měla teď říct pár tipů, jak toto balancování zvládnout, tak vy je možná budete považovat za klišé, pokud zazní že: máme pečovat o sebe, ale máme myslet také na svůj partnerský vztah, že se máme učit některé věci delegovat na jiné, že nemusíme za každou cenu udělat všechno my sami, že se nemáme hned vzdávat toho, co chceme dělat a toho, co by nás těšilo, nebo okamžitě rezignovat na svůj profesní život. Samozřejmě není hanba, když vidíme, že některé věci nezvládáme, požádat o pomoc a vyhledat odbornou pomoc. 

Úplně na závěr bych chtěla říct, že být v rovnováze – balancování – je o hledání cesty a hledání toho, co mi bude nejlépe sedět. Každý jsme jiný, originální a neexistuje jedna všeobecná cesta vhodná pro všechny. Každý si to v životě nastavujeme tak, aby nám to vyhovovalo. Přeji všem, abychom nad tím přemýšleli a snažili se to vědomě nastavit tak, že si rovnováhu čtyř nejdůležitějších životních oblastí dokážeme udržet.