Senioři jako sendvičová generace
senior_v_pobytovem_zarizeni

I když žije senior v pobytovém zařízení, je péče nejbližších nezastupitelná

Podcast o sendvičové generaci | Díl 4.

Kdy využít pobytové služby pro seniory, jak je vybírat a jak o tom mluvit s rodinou

Host: Eliška Vondráčková

4. díl podcastu o sendvičové generaci

Mgr. et Ing. Eliška Vondráčková je vedoucí denního stacionáře, domova pro seniory a domova se zvláštním režimem Naděje v Brně.

Co pro Vás znamená postarat se o blízkého?

Když bych to řekla velice stručně, tak jde o to zajistit, aby konkrétnímu člověku bylo dobře. To znamená, aby měl zajištěnou péči, měl navařeno, uklizeno, měl čisté oblečení, případně byla zajištěna jeho hygiena, pokud už ji sám nezvládá. Nejde jen o péči o tělo. Každý člověk má i duši a svůj vnitřní život a kromě tělesných potřeb i potřeby duchovní a duševní. Postarat se o blízkého pro mě tedy znamená i zajistit, aby trávil čas smysluplně. Aby cítil respekt, úctu, aby vnímal smysl svého života, i když už nemůže pracovat, je třeba těžce pohyblivý, případně i ležící, někdy může trpět demencí, mít ztíženou orientaci. Péče může zahrnovat i to, že má na seniora někdo čas, v takovém tom lidském smyslu. Že s ním někdo promluví, podrží ho za ruku, pohladí ho, je vedle něho a senior cítí lidskou blízkost.

Když je senior v pobytovém zařízení ubytovaný nějakou dobu, tak jaká je podle Vás role toho pečujícího, když senior už s ním není doma, ale přesto tam ten vztah je?

Role pečujícího je nezastupitelná. A to i v době, kdy z různých důvodů, a já je nechci vůbec hodnotit, nemůže žít se svým blízkým nebo se o něj starat u něj doma. Senior v pobytovém zařízení má péči zajištěnou, ale současně se pečující příbuzný své role nemusí, a dokonce nesmí, zříkat. My někdy říkáme, že v našich sociálních službách příbuzným pomáháme pečovat o jejich blízkého. Oni totiž mohou dělat strašně moc věcí, zapojovat se do péče podle svých možností. A teď mám na mysli především oblast vztahovou. Mohou seniorovi dát pocit, že není zbytečný, že se na něho nezapomnělo, že je pořád součástí rodiny.

Když je senior v pobytovém zařízení, tak se ta péče ze strany rodiny trochu mění. Uvolňují se ruce od rutinních každodenních činností, které bývají náročné, a je více času na to být jen tak spolu?

Péče v domácím prostředí se se stárnutím a zhoršováním zdravotního stavu vyvíjí. Nejdřív stačí mamince nebo tatínkovi zajistit jednou za týden nákup, potom jim zajistit úklid. Potom se třeba každý den zajímat, jestli snědli to, co měli zajištěné od pečovatelské služby, nebo to, co jsme jim sami navařili. No a pak začne být péče víc a víc časově zatěžující, fyzicky a psychicky náročná. Do toho se může měnit i moje situace jako pečujícího. Můžu začínat mít vlastní zdravotní problémy, stejně tak můj partner nebo partnerka. Nesmím zapomínat i na mladší generaci, tedy svoje děti nebo vnoučata. I oni někdy potřebují pomoc a chci s nimi také trávit čas, protože je mi s nimi dobře.

A najednou vidím, že je to opravdu strašně zatěžující zajistit seniorovi tu běžnou každodenní péči. A co odsunu na druhou kolej? Odsunu obyčejné společné posezení, povykládání, společné vyluštění křížovky, anebo zavzpomínání si. A je tam už jen tlak a spěch. Já ti tady mami donesu jídlo, uklidím, vyperu a už zas musím utíkat, protože mám něco jiného. Když se mi podaří tu veškerou rutinní péči zajistit někým jiným, tak můžu čas, který mám na svého rodiče, věnovat vztahu, povykládání, společné procházce. Asi všichni pečující znají po x-té opakované příběhy, jejichž vykládání ale dělá seniorovi velkou radost a vrací ho do jeho mládí. A v tom vidím smysl pomoci pobytových zařízení, kde už je potřebná pomoc celodenní, 24 hodinová.

To, co zažívá sendvičová generace a její rodina, je hodně individuální. Jde vůbec poznat, že už nastal okamžik, kdy by bylo dobré využít pobytových služeb, že už je ta situace opravdu náročná?

Především je potřeba mít v hlavě nastavenou vůbec možnost, že využití pobytové služby není projev selhání nebo nějakého nezájmu a odložení svého rodiče. Každý žijeme jiný život, každý máme jiné podmínky. A člověk by se neměl v tomto srovnávat třeba s lidmi ze svého okolí. Měl by přemýšlet o tom, jaké možnosti má on sám.

Mě je vždycky líto rodin, které přichází až ve chvíli, kdy už jsou totálně vyčerpaní. A jsou mnohdy už na svého příbuzného naštvaní, protože mají v podvědomí to, že já se přece tak obětuji, dávám do toho tolik a už opravdu nemůžu. A teď mám výčitky, že budu dávat maminku nebo tatínka do nějakého domova. Myslím si, že by si měl pečující člověk sám v sobě péči o blízkého jinak přenastavit.

Samozřejmě, že se říká, že je nejlepší, když může člověk dožít doma, v rodinném prostředí. Ale ne vždy je to možné. Možná je to až příliš idealistický obrázek rodiny, která má tu možnost. Má vícegenerační bydlení, má třeba zajištěný příjem tak, aby se jeden člen rodiny mohl plně věnovat péči o děti i o seniory. Ten člen rodiny je zdravý a je schopný to zvládnout. Ale to jsou ideální podmínky, které nemusí být všude. Spousta příbuzných to má úplně jinak, snaží se tenhle ideál dodržet, poskytovat péči co nejlépe, ale je to na úkor třeba jejich zdraví, vztahů v rodině anebo dětí. A je to někdy zbytečné. Pro starého člověka určitě není přechod do pobytového zařízení jednoduchý, ale potom, pokud je to kvalitní zařízení, může být pobyt přínosný a obohacující.

Jak o tom vůbec začít mluvit se seniorem? Kdy a jestli tuto otázku otevřít? Někteří zástupci sendvičové generace se toho mohou i bát. A jak o tom mluvit se širší rodinou?

Já bych se hodně přimlouvala, aby byl člověk co nejvíce pravdivý jak sám k sobě, tak k okolí i ke svému blízkému. Být pravdivý v tom, že si přiznám určité hranice a limity, které mám a které mi neumožňují dělat idealistické a vysněné věci. Potom je dobré otevřít to téma ve chvíli, kdy jsou vztahy pěkné, dobré, kdy mě péče ještě nezatěžuje takovým způsobem, že nevidím nic pozitivního, ale jen jedu jako stroj. Ptát se seniora i zbytku rodiny, co si o tom myslí, jak by se to dalo řešit. Otevřít diskusi nad tím, že se můžeme dostat do situace, kdy už nebudeme zvládat, a tak se pojďme o tom pobavit.

Někdy se v rodinách stává, že jeden ze sourozenců je ten pečující. A ostatní sourozenci se péči tolik nevěnují a nemají představu o tom, jak je náročná. Avšak přesto, že jsou vzdálení, mají jasnou představu o tom, že hlavní pečující sourozenec má péči zvládat a dotáhnout ji až do konce. V té chvíli je na místě, aby se ten, koho se to nejvíc týká, nebál mluvit sám o sobě a svých limitech.

A určitě i o svých potřebách. Dostáváme se zde k tématu, které řešíme i v jiných dílech podcastu o sendvičové generaci, a to je péče o sebe.

Určitě, protože nikomu v rodině neprospěji, pokud se budu vydávat až za hranici svých možností, kdy se to už obrátí až v určité naštvání, že se musím obětovat pro druhé. I v té péči by měla být i radost a vztah.

Máte nějaké tipy, co by bylo dobré si dopředu zjistit, než se senior v pobytovém zařízení octne?

Asi všichni víme, jaká je situace v sociálních zařízeních, kdy většina z nich je přeplněná a jsou dlouhé počty žadatelů. Přesto si ale myslím, že má smysl si službu vybírat a zjišťovat si, která bude naší rodině a konkrétnímu seniorovi vyhovovat. Ty rozdíly jsou velké a mohou reflektovat to, co konkrétní senior potřebuje. Například naše zařízení jsou malá a rodinného typu, ale to nemusí vyhovovat seniorovi, který preferuje samotu, klid a soukromí. Naopak velké sociální zařízení, kde sice má senior jednolůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením a s vlastním linkou, nemusí vyhovovat tomu, který je rád ve společnosti, ještě si třeba rád zazpívá a potká se rád s druhými a komfortnější ubytování už příliš nevyužije.

Pokud to je možné, tak má určitě smysl se také jít do zařízení předem podívat. A to ve chvíli, kdy to není ještě akutní, ale chci vědět, jak to tam vypadá, jaká je tam atmosféra. Podívat se na webové stránky zařízení, zjistit si reference, jak to tam funguje, jak se tam chovají, jak jsou tam klienti i personál spokojení. Zkrátka si zjistit co nejvíce informací a podle toho směrovat svoje uvažování.

To je v době, kdy ten čas a energie na to je, protože když už ta situace hoří, tak často člověk může vzít cokoli se namane, kde bude místo.

Přesně tak a není čas nad něčím uvažovat. V současné době si myslím, že většina zařízení nepřijímá tzv. do pořadníku, jakoby „pro jistotu“. Samozřejmě záleží zařízení od zařízení, ale obecně platí, že by se žádost měla podávat až ve chvíli, kdy skutečně službu potřebuji. Ale nic mi nebrání si postupně a zavčas zjišťovat informace, být v kontaktu s konkrétním zařízením, vidět, jak reagují, jak se mnou komunikují. To mohu dělat i v době, kdy ještě senior nechce a nepotřebuje do zařízení nastoupit.

Může se jít i ten senior do pobytového zařízení podívat, ještě předtím, než by ho potřeboval?

To by mělo být standardem ve všech zařízeních. U nás to tak je, může se přijít podívat – pokud samozřejmě není současná situace s covidem. Každého provedeme a poskytneme veškeré informace.

Napadají Vás ještě nějaké rozdíly mezi pobytovými zařízeními?

Jsou ještě rozdíly ve financování, jsou soukromá zařízení, nebo státní či neziskového charakteru. Neřekla bych, že je vždy jedno nebo druhé kvalitnější. Záleží na typu zařízení, na přístupu, personálu. Liší se mezi sebou někdy i výrazně a opravdu stojí za to si zjistit co nejvíce informací.