Senioři jako sendvičová generace
mezi_prarodici_a_vnoucaty_1

Do vztahu mezi prarodiči a vnoučaty se vyplatí investovat

Podcast o sendvičové generaci | Díl 2. 
Jak si vzájemně pomáhat napříč generacemi a podpořit vztahy mezi prarodiči a vnoučaty

Host: Jitka Navrátilová

2. díl podcastu o sendvičové generaci

Mgr. Jitka Navrátilová, Ph.D. je odborná asistentka Katedry sociální politiky a sociální práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Co říkají výzkumy o mezigenerační solidaritě, vztazích mezi prarodiči a vnoučaty?

Mezigenerační solidarita je v sociálních vědách zkoumané téma. Například kolem roku 2000 prováděl pan profesor Ivo Možný spolu se svým týmem výzkum právě o mezigenerační solidaritě. Výzkumníci přišli na to, že mezigenerační solidarita se odvíjí od několika důležitých faktorů. Jednak jsou to osobní charakteristiky každého jedince, jednak jsou to hodnoty, způsob, jak rozvíjíme mezilidské vztahy, a nakonec také celospolečenský kontext. Výzkum byl zajímavý také proto, že srovnával českou a německou společnost. Zdá se, že v české společnosti, na rozdíl od společnosti německé, se dává větší důraz na hodnotu mezilidského soužití a pomoci. Je pro nás důležitá otázka rodiny a vzájemných vztahů. Německá společnost byla naopak více rozdrobená a atomizovaná. Výzkumy ukázaly, že tam, kde byly dobré vztahy mezi generacemi, se vzájemná solidarita předávala lépe. Děti péči a lásku svým rodičům a prarodičům vracely. Proto si myslím, že je důležité do vztahů mezi prarodiči a vnoučaty investovat.

Je také zajímavé sledovat tyto výsledky dlouhodobě. Moje kolegyně z Katedry sociologie, paní docentka Souralová, dělala výzkum po dvaceti letech a zkoumala solidaritu mezi prarodiči a jejich vnuky. A opět došla ke stejným výsledkům jako profesor Možný. U nás ta pomoc a mezigenerační solidarita je brána jako samozřejmá. Ale já bych v této souvislosti chtěla upozornit na jednu věc. Já se na Katedře sociální politiky a sociální práce věnuji dlouhodobě ochraně rodiny a ochraně ohrožených dětí a rodin. A sleduji s určitou obavou, když ta hodnota rodiny není ve společnosti preferovaná, když se na povrch dostávají hodnoty, které tu soudržnost potlačují. Proto se domnívám, že pro to, aby byla mezigenerační solidarita nadále samozřejmou, je důležité abychom dávali důraz na hodnotu rodiny, její ochranu, povzbuzovali lidi, aby vytvářeli dobré vztahy.

Příkladem mohou být například aktivity proseniorských organizací, které se věnují mezigenerační spolupráci. Například pobyty prarodičů s vnoučaty. Babičky třeba vzpomínají na to, jak psaly korespondenční lístky a vnučky jim ukazují, jak se dá v dnešní době poslat email anebo elektronická pohlednice. Propojuje se tak ten starý a nový svět.

To, co říkáš, se ukazuje i ve světle výzkumů, jako nesmírně potřebné. Ten vztah mezi prarodičem a vnoučetem je opravdu moc důležitý. Myslím si, že má proto cenu rozvíjet aktivity, které umožňují tento vztah budovat. My jako lidé nejsme uzpůsobeni k tomu, abychom žili sami, žijeme ve společnosti druhých. A třeba ta pandemie nám ukázala, že lidé samotu snášejí moc špatně.

Ale to, že jsou nějaké vztahy dobré, to není úplně samozřejmé. Za tím jsou hodiny a hodiny snah, například rodičů, že vedou své děti k tomu, aby se učily růst ve vztazích, znamená to, že si někdy řekneme promiň, nebo odpusť mi.

Když je člověk malý, tak s prarodiči často tráví víc času, po škole, během prázdnin apod. Pak ale přijde puberta a ten čas se mnohdy zkracuje. Ve čtrnácti, patnácti letech k té babičce teda dítě zajde, protože je tam sama a mělo by se to splnit, ale není třeba tak nadšené. Napadá tě, jak pracovat právě s těmi puberťáky, když se jim nechce? Jestli je nechat být a dát jim prostor, nebo tam autoritativně zakročit?

To je docela těžká situace. Asi nějaké autoritativní zakročení bych moc neviděla. Když je rodina zvyklá žít společně, tak je fajn vytvářet dobré podmínky, třeba oslavy, kde se vzájemně vidíme, kdy se starší generace zajímá o vnoučata a otevírá se prostor pro sdílení. Já své děti do toho nikdy nemusela nutit.

Z hlediska sociální politiky je pak prozíravé podporovat služby a aktivity, které se zaměřují na vytváření příležitostí setkávání. Třeba zlevněné lístky pro prarodiče a vnoučata do zoo, kde mohou společně něco hezkého zažít.

mezi_prarodici_a_vnoucaty_2

 

A jak je to s mezigeneračním soužitím a vztahy mezi prarodiči a vnoučaty u vás doma?

V mojí rodině to začínalo už v mém dětství, kdy nám rodiče předávali hodnoty vzájemné pomoci a solidarity. A teď, když rodiče potřebují pomoc, tak máme na co navázat. A ta pomoc je oboustranná. Babička nám třeba vždycky napeče buchty, moji synové ji donesou nákup nebo oběd. Anebo například na Vánoce pozveme celou rodinu, já něco navařím, napeču, babička něco přinese. Podle mě má sendvičová generace pozitivní stránku v tom, že nám i starší členové rodiny mohou pomoci. To znamená, že my nejenom dáváme, ale také něco dostáváme. A já se snažím tuhle zkušenost předat i mým dětem.

Jak bys popsala tohle předávání hodnot, že je potřeba pomoc prarodičům?

Já jsem si nejdřív sama musela projít určitým vývojem a vytvořit si dobrý vztah k prarodičům ze strany manžela. A pak to už bylo velice přirozené, protože když byly děti malé, tak nám prarodiče s nimi pomáhali, hlídali je a děti tak měly možnost si na ně zvyknout, vytvořit si s nimi hezký vztah. To považuji za hodně důležité. Pochopila jsem, že je pro všechny děti nesmírně podstatný vztah s jejich prarodiči. Tam, kde rodiny tomu vztahu brání, tak tam se to nakonec obrací proti nim.

Jak konkrétně tvoji dva synové pomáhají své babičce a jak ona zase pomáhá jim?

Oba už jsou vysokoškoláci. Jsme s babičkou domluveni, že jim dva dny v týdnu uvaří. Jeden ze synů s babičkou tráví více času. Také jí oba třeba pomáhali s registrací na očkování. Zajímají se o ní a o její zdraví.

Bylo to pro tebe překvapení, jak se ti kluci dokážou o tu babičku starat?

V první řadě mě to velmi mile překvapilo, ale zároveň je tam i satisfakce, že když jsou děti vychovávány k nějakým hodnotám, tak se to potom vrací. A já v tom vidím i naději, že ty děti tu lásku a péči, co jim věnujeme, vrátí zase jednou nám.

Víš, jak ten vztah s vnuky vnímá babička? A jaké pro ni je přijímat pomoc od mladších?

Já si myslím, že u babičky je to tak, že i tu pomoc nějakým způsobem očekává, Oni si za ta léta vytvořili dobrý vztah, ve kterým přirozeně žijí. A platí tam vztah vzájemného přijímání a obdarovávání. I moji rodiče žijí svými vnoučaty. Moje sestra má mladší děti a rodiče se na ně vyloženě těší, čekají na ně, že si s nimi popovídají, jsou plni toho vztahu a je to pro ně světlo do života.

Ne každý ze seniorů má ale možnost využít péči svých dětí anebo vnoučat. Mě překvapilo, že v době covidové v březnu 2020, se vzedmula taková vlna solidarity od mladých lidí, od studentů k cizím seniorům. Vrhli se do pomoci šití roušek, rozvážení obědů, nákupů a mezigenerační výpomoc a solidarita byly skloňovány dnem i nocí. Podobná iniciativa byla i součástí vaší Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Mohla bys nám k tomu říct něco bližšího? Máš od studentů zpětnou vazbu? Co jim to přineslo a jak to hodnotí?

Mě ta iniciativa “MUNI pomáhá”, která vznikla v březnu 2020, velmi mile překvapila. Kolik se do ní zapojilo studentů, jak k tomu sami iniciativně přistoupili a chtěli druhým pomáhat. A Fakulta sociálních studií k tomu také přistoupila dobře a vytvořila podmínky pro to, aby se projekt mohl zrealizovat. Studenti z naší Katedry sociální politiky a sociální práce mají povinnou praxi a někteří se i mimo tu praxi do tohoto projektu zapojili. Líbilo se mi, s jakým entuziasmem a nadšením to dělali. Přesto, že tomu museli věnovat spoustu energie, byli rádi, že mohou pomáhat a mohli do toho včlenit i tu svoji profesionalitu. Já jsem za tyto aktivity moc ráda a jsem vděčná studentům, kteří k tomu přispěli.

Celkově vnímám mezigenerační solidaritu v české společnosti jako obrovský potenciál. Když se objevila těžká situace, tak jsme dokázali z tohoto potenciálu těžit.